«Չեխովյան հրացան»–ի խմբագրումների տարբերություն

Content deleted Content added
Նոր էջ «'''Չեխովյան հրացան''', դրամատուրգիայի սկզբունք՝ համաձայն որի պատմության յուրաքանչյուր տարր պետք...»:
 
No edit summary
Տող 3.
* «Չի կարելի տեսարանում դնել լիցքավորած հրացան, եթե ոչ ոք միտք չունի դրանով կրակել։ Չի կարելի խոստանալ»,-Չեխովի նամակը Ալեքսանդր Լազարև-Գրուզինսկուն, 1889 թվական նոյեմբերի 1<ref>{{Cite web|url=http://berlin.wolf.ox.ac.uk/lists/quotations/quotations_by_ib.html|title=Quotations by Berlin|website=ox.ac.uk}}</ref><ref>{{Citation|title=Чехов — Лазареву (Грузинскому) А. С.|author=Чехов А. П.|date=1 November 1889|url=http://chehov.niv.ru/chehov/letters/1888-1889/letter-707.htm|publisher=АН СССР. Ин-т мировой лит.}}</ref><ref>{{Citation|title=Russian Literature in the Nineteenth Century: Essays|year=1976|author=Leah Goldberg|page=163|publisher=Magnes Press, Hebrew University}}</ref>։ Այստեղ «հրացանը» մենախոսությունն է, որը Չեխովը համարում է ավելորդ և պիեսի մնացած մասերի հետ կապ չունեցող։
* «Եթե դուք առաջին գործողությունում պատից կախել եք ատրճանակ, ուրեմն վերջում այն պետք է կրակի։ Այլապես՝ մի կախեք այն»,-Ի. Գուրլյանդ, Ա. Չեխովի մասին հուշերից, «Թատրոն և արվեստ», 1904, № 28, հուլիսի 11, էջ 521<ref>{{Cite web|url=http://chehov.niv.ru/chehov/bio/letopis/letopis-1889-8.htm|title=Чехов А.П.: Летопись жизни и творчества А. П. Чехова: 1889 (часть 8)|publisher=chehov.niv.ru|accessdate=2017-03-15}}</ref><ref>In 1889, 24-year-old Ilia Gurliand noted these words down from Chekhov’s conversation: «If in Act I you have a pistol hanging on the wall, then it must fire in the last act». Donald Rayfield, ''Anton Chekhov: A Life'', New York: Henry Holt and Company, 1997, ISBN 0-8050-5747-1, 203. Ernest. J. Simmons says that Chekhov repeated the point later (which may account for the variations). Ernest J. Simmons, ''Chekhov: A Biography'', Chicago: University of Chicago Press, 1962, ISBN 0-226-75805-2, 190.</ref>։
 
[[Էռնեստ Հեմինգուեյ]]ը ծաղրել է այս սկզբունքի մեկնաբանությունները անգլիացի ուսուցիչների կողմից։ Նա իր «Պատմվածքի արվեստը» էսսեում երկու կերպարների օրինակ է բերում, որոնք ներկայացվում են, սակայն երբեք այլևս չեն հիշատակվում իր «Հիսուն կտոր» պատմվածքում։ Հեմինգուեյը գնահատում էր ոչ էական դետալները, սակայն խոստովանում էր, որ ընթերցողները անխուսափելիորեն սիմվոլիզմ կարևորություն են տեսնում այդ աննշան դետալներում<ref>{{citation|url=https://core.ac.uk/download/pdf/9656160.pdf|author=Adrian c Hunter|date=1999|title=Complete with missing parts": modernist short fiction as interrogative text|pp=126–127, 201–203}}</ref>։
 
== Ծանոթագրություններ ==
{{ծանցանկ}}